czech version

Temná komora

Obsah memoárového románu Temná komora, Vlastimil Podracký a Josef Koudelka

Literární dílo Temná komora je memoárový román zpracovaný Vlastimilem Podrackým podle vyprávění Josefa Koudelky, který prožil 19 let v nápravných zařízeních komunistického režimu, účastnil se dvou útěků včetně známého útěku z Kartouz v r. 1959. K tomu přidává autor svoje svědectví ze svého dětství a mládí, které prožívá v rodině politického vězně.

Úryvek z nástupu do pracovního tábora

Po přestupu se pomalu blížili do Sv. Jána u Berouna. Tam bylo sběrné středisko. Esenbák jim zase nasadil řetěz a předal je u brány. Tam je zase odpoutal, sbalil svůj řetěz, který zřejmě vzal Alíkovi od boudy, a pohledem se rozloučil s hochy.

Sběrné středisko pro tábor nucených prací představovalo rozsáhlý komplex budov. Starší chovanci tohoto vynikajícího zařízení jim později vypravovali, že se jedná o bývalý klášter. Hoši byli překvapeni obrovskou rozlohou objektu, který byl vlastně jakýmsi sběrným táborem obdobným podobným táborům za nacistického režimu. Odtud se sice nešlo na popravu, ale na vyčerpávající otrockou práci mnohdy taktéž končící smrtí. Zde byli shromažďováni všichni odsouzení k nuceným pracím. Takže to spíše snese srovnání se shromažďováním otroků na pobřeží Afriky před lodním transportem na americké plantáže. Obrovské množství lidí prošlo tímto sběrným táborem. V té době tam bylo zrovna asi 500 lidí.

Otroci sem byli sváženi z celé republiky a jednalo se o lidi podobného osudu, jako naši mladí hrdinové. Obvykle byli odsouzeni rychle za nějaký přestupek, mnohdy zcela smyšlený, obvykle naprosto nepatrný. Různé vtipy na Stalina, udání domovnice, že poslouchají cizí rozhlas, pomlouvání komunistické strany, strhávání komunistických plakátů. Ale Jožku a Kryštofa by nikdy nenapadlo ani něco takového. Předtím nikdy takovým projevům nepřitakávali. Ne ze strachu, ale protože jim nerozuměli. Oba byli dělníci, komunistická propaganda, pokud k nim pronikla a uvědomili si ji, jim nebyla nepřijatelná.

Po dvou dnech pobytu byl v nočních hodinách vyhlášen poplach. Všichni přítomní – několik stovek – nastoupili na nádvoří. V umělém osvětlení bylo vidět trojici nákladních aut s plachtami na korbě. Taková viděl Jožka za války. Ano, byla naprosto shodná. Auta smrti. V nich byli za války sbíráni lidé do nacistických koncentračních táborů. Tenkrát to ostatní obyvatelé věděli. Raději se nedívali na vyděšené lidi v nich. Ta auta snad ani od té doby nezměnili, možná použili naprosto tatáž.

Četli jména podle seznamu. Došlo také na naše hrdiny. Nato zazněl povel sbalit si do několika minut své věci a dostavit se opět na nádvoří. Jožka a Kryštof měli vlastně výhodu. Měli s sebou věci na spaní a ostatní životní potřeby, které si nesli na zemědělskou brigádu, zatímco ostatní obvykle byli sebráni naprosto nepřipraveni, nemohli si ani osobní věci vzít s sebou, takže se vlastně ani nemohli převléci na spaní a chyběly jim hygienické prostředky. Každý tu byl v tom obleku, jak byl sbalen. Někteří v dělnických montérkách, jiní v obleku s kravatou. Umýt se mohli pouze v korytě a ve studené vodě. Šaty měli na sobě stále stejné i několik týdnů, v těch i spali, protože palandy byly opatřeny jen dekou. Všechno už bylo neuvěřitelně špinavé. Tak to snad vypadalo v předpolí plynových komor Osvětimi. Jen to svléknutí před vstupem do komory se nekonalo. To byl komunistický pokrok proti nacizmu.

 

Úryvek ze šedesátých let

„Neznáš dobře marxizmus, ještě jsi nebyla na školení VUMLu. Brzy ho proděláš a pochopíš. Potom pochopíš i mne…. Děláme to pro dělnickou třídu, děláme to všechno pro odstranění bídy proletariátu. Chceme společnost bez vykořisťování člověka člověkem. Pro tak vysoký cíl mohou být prostředky opravdu libovolné. Nějaké lhaní nebo mírné vydírání, to přece ještě nic není. Svého času musely být ještě horší prostředky, aby se vytvořily podmínky pro přechod k socializmu. Až bude socializmus, tyto nemorálnosti se zruší. Potom budou všichni žít v socialistické společnosti a nebudou nutné. Nastoupí socialistická morálka.“

„Toho se nedožijem,“ řekla Eva. „Jak se jednou špinavosti zaběhnou, nebude jich konce.“

„Správný marxista tak nemluví. Ten ví, kdy a kde nemorálnosti dělat a kdy a kde přestat. Je veden vědeckým marxistickým přesvědčením. Nemorálnosti mohou být jen při přechodu od kapitalizmu k socializmu.“

„Ten přechod bude do nekonečna, aby se mohly nemorálnosti dělat, protože někomu vyhovují, třeba tobě nebo i …..“ Kroutila se v křesle. Myslela, že pochopí, že i jí nemorálnosti vyhovují a konečně k ní přijde a vykoná je.

Emil to ovšem pochopil jinak. „Už se nedělají, brzo přestanou úplně, myslím ty politické. Jinak mezi lidmi…. to ještě chvíli potrvá, než vychováme socialistického člověka, aby byl morální.“

„Cha, cha, ty chceš někoho vychovávat? To je opravdu směšné…. Artur bude dříve socialistou než ty. Protože ty se nemorálností nikdy nevzdáš, kdežto on vlastně nemorální nikdy nebyl. Takže on je už socialistický člověk….“

„S tebou se opravdu nedá bavit….“ Emil se urazil (Artur byl syn politického vězně a jeho konkurent v lásce). Diskuse mu odebrala mileneckou vášeň. Bral to vážně. Jeho komunistické přesvědčení bylo na prvním místě. Těžce nesl takové vysmívání.

Eva pokračovala. „Takže ti nemorální komunisté, kteří dělali a dělají zločiny, budou učit socialistické morálce ty ostatní, kteří to ani nepotřebují, protože jsou morální. Artura by nikdy nenapadlo vydírat. Pro tebe je to normálka. Ale ty budeš učit Artura morálce. Až ho to naučíš, bude socializmus. To je opravdu dobré! Co ho asi tak můžeš naučit? Akorát z něho udělat vyděrače a lháře, jako jsi sám. Staneme se národem vyděračů a zločinců. To bude socializmus.“

 

Josef Koudelka svým životním příběhem naplňuje většinu románu Temná komora. V r. 1959 byl zatčen a křivě obviněn z pokusu o opuštění republiky. Prošel všemi druhy komunistických pracovních táborů, většinou v dolech, na různých místech republiky a účastnil se známého útěku z Kartouz. V r. 1968 byl propuštěn na amnestii Dubčekovy vlády. Po návratu pracoval v Olomouci na nejméně placených manuálních pracích. Dnes je v důchodě.

 

 

Vlastimil Podracký autor románu je synem politického vězně z padesátých let a částečně též v románu Temná komora popisuje svoje dětství a mládí. Vystudoval v šedesátých letech při zaměstnání Vysoké učení technické v Brně a pracoval na různých pracovištích jako elektroinženýr a později v oblasti výpočetní techniky. Po listopadu 1989 se začal uplatňovat jako politolog a spisovatel. Napsal dvě politologická díla a čtyři beletristická díla. Mezi nimi i sbírku příkladů nemorálního chování nazvanou Pozor na tunelování a román o Vladimíru Hučínovi Hrdinům se neděkuje.

 

Memoárový román zpracovaný Vlastimilem Podrackým podle vyprávění Josefa Koudelky, který prožil dvě desítky let v nápravných zařízeních komunistického režimu (1948-1968), účastnil se dvou útěků včetně známého útěku z Kartouz v r. 1959. K tomu přidává autor svědectví ze svého dětství a mládí, které prožíval v rodině politického vězně.

Leave a Comment